Když je kurikulární reforma evidence-less

Abstract

Cílem studie je analyzovat „příběh“ kurikulární reformy, jak byl (je) podáván oficiální školskou decizí i řadou představitelů pedagogického výzkumu, a konfrontovat ho s výsledky pedagogicko-psychologických výzkumů vyučování a učení. V první části dokazuje, že potíže s formalismem její implementace a obecně její odmítnutí většinou učitelů netkví ve špatné komunikaci cílů reformy a v nedostatečné odborné pomoci učitelům při její implementaci. V druhé části dokládá, že v pozadí reformy je starý pedagogický spor – opírající se o pedagogické a psychologické teorie učení – mezi důrazem na procesy myšlení a důrazem na učivo. V další části dokazuje, že symbolem a jádrem reformy je pojem kompetence, který je špatnou odpovědí na skutečný problém. Tato odpověď není podložená psychologickým výzkumem, dokonce je s jeho výsledky v rozporu. V poslední části uvádí některé z nich; týkají se hlavně reformní preference řešení problémů, zejména blízkých životu, jako metody vyučování. Tato preference je v rozporu s poznatky o vztahu pracovní a dlouhodobé paměti a teorie kognitivní zátěže. Dále představuje výzkumy tzv. průřezových kompetencí ukazující na riziko ignorování vazby na konkrétní předmět poznání. A konečně kriticky nahlíží na (dlouhodobý) transfer jako kriterium efektivnosti učení. Hlavní příčinu selhání kurikulární reformy tedy na závěr vidí ve výzkumy nepodložených východiscích (a tedy v jejím ideologickém zadání), v ignorování výsledků psychologických a didaktických výzkumů učení a také hlasů zahraničních výzkumníků, kteří v průběhu předešlé dekády kritizovali logiku a klíčové koncepty (rámce, kompetence) univerzálně prosazovaného typu kurikulární reformy.